A pak to začalo.

„Paní vychovatelko, jak se píše notebook?“ zeptal se David

„A můžu si napsat, že nechci dárek, ale že chci, aby bylo v družině dobře?“ hledala malá Anička kompromis mezi realitou a přáním srdce.

Byly tu i prosby, které by rozněžnily i toho nejpřísnějšího anděla.

„Prosím Ježíšku, ať můj děda dlouho žije!“, napsal svoje přenádherné přání Dominik a vykouzlil tím slzy v očích každému, kdo tento vzkaz četl.

Mezi těmito všemi poklady ležely dětské poklady – ne rovné, často zakroucené, často s chybami, ale byly přímé jako ta nejupřímnější přání.

Samozřejmě nechyběla ani špetka humoru. Která do družiny patří stejně jako pastelky nebo ztracené papučky.

Když děti své dopisy s pečlivě nakreslenými hvězdičkami a sněhuláky odevzdávaly vychovatelkám, bylo vidět, že v každém vzkazu se ukrývá kousek jejich tajemného světa, ve kterém všechno může dopadnout dobře, když to napíšeš s nadějí.

A možná, když budeme pozorní, zazvoní někde v družině malý zvoneček, který říká: přání jsou na cestě.

FOTOGALERIE